„Svět se o úmrtí italského velikána dozvěděl až po pohřbu,“ píše magazín Quattroruote. Do rodinné hrobky na modenském hřbitově San Cataldo uložili Enzovy ostatky den po smrti, 15. srpna. To je datum, které je pro všechny Italy posvátné. Celá země slaví ten den, který půlí srpen, „ferragosto“. To jsou takové italské „letní Vánoce“, život se zastaví a všichni jedou k moři. Slaví. Pak vyrazí na dovolenou.
Že Enzo Ferrari zemřel, „provalil“ jeho životní přítel, karosář Sergio Scaglietti; který zašel na ranní kávu. Baristovi bylo divné, že přichází v černém obleku a kravatě, v tom se ferragosto neslaví. Na tázavé pohledy odpověděl Scaglietti, který byl jako jeden z mála nečlenů rodiny k obřadu přizván, vyzrazením pravdy o utajeném pohřbu. Pohřbu velikána, jehož život vydá na román.
Velikán
Italský konstruktér a výrobce závodních a sportovních automobilů Enzo Ferrari, od jehož úmrtí dnes uplynulo 30 let, je právem považován za jednu z největších postav motoristického sportu a automobilového průmyslu. K laskavému bodrému Italovi měl ovšem daleko. I díky tomu byl tak úspěšný. „Druhý je první z těch, co prohráli,“ říkal rád. A on vyhrál vlastně skoro vše.
Potomek malého strojaře se už mezi válkami proslavil jako jeden z nejlepších manažerů automobilových závodních stájí. Po roce 1945 se jeho jméno stalo synonymem rychlosti a automobilové krásy. Během života se však Ferrari musel vyrovnat i s ranami osudu.
Za proslulost firma vděčí i silničním vozům. Enzo Ferrari sice měl ke svým zákazníkům rezervovaný vztah. Říkal, že to jsou mnohdy snobové, na druhou stranu pomáhali financovat závodní stáj.
Právě Ferrariho výbušná nátura a ne zrovna diplomatické způsoby daly vzniknout ještě jedné legendární italské automobilce. Významný průmyslník Ferruccio Lamborghini vydělal po válce obrovské peníze na traktorech, byl také vášnivý řidič a milovník aut. Ale taky velký nespokojenec, kterému na každém autě, ať to byl Aston Martin nebo Mercedes, něco vadilo. Na ferrari ho zlobila spojka, tak si šel stěžovat rovnou šéfovi automobilky. Je to památné setkání. Lamborghiniho na sebe nechal Ferrari milostivě nekonečně dlouho čekat, žadatel o schůzku mu zase oplatil pohostinnost úvodní urážkou: „Ferrari, vaše auta jsou odpad!“
„Lamborghini, možná umíte řídit ty své traktory,“ odtušil rozzuřený Enzo, „s Ferrari se ale nikdy zacházet nenaučíte.“ Lamborghini se tedy rozhodl, že si auto podle svého gusta postaví sám. Pomáhali mu s tím mimo jiné lidé, které Ferrarimu přetáhl. Více o Ferrucciovi Lamborghinim čtěte zde
Il Commendatore
Finanční problémy koncem 60. let přivedly Ferrari do náruče Fiatu, Enzo Ferrari proslulý autoritativním stylem řízení si však svůj vliv udržel až do roku 1988, kdy zemřel ve věku 90 let; sedmdesát z nich prožil ve světě aut.
Čtení pro ženyŽivotní láska Enza Ferrariho Enzo Ferrari dobýval svou životní lásku 30 let. Marně - ČTĚTE VÍCE |
Svět mu říká „il Commendatore“, v Itálii ovšem častěji „il Drake“. Měl daleko k příjemnému blahosklonnému muži, byl výbušný, nesnášenlivý, hádavý. Jenže bez toho všeho, opepřeného tvrdohlavostí, cílevědomostí a vytříbeným instinktem, by dnes nejslavnější značka aut světa neexistovala. Prohrávat moc neuměl.
Ferrariho síla byla podle jeho bývalého sekretáře a následně sportovního ředitele Scuderie Ferrari Romola Tavoniho v neutuchající potřebě být před ostatními. „Aby toho dosáhl, manipuloval lidmi. Všechno bylo jeho majetkem, nejen stroje a auta, ale také dělníci, technici, funkcionáři. Všichni jsme byli jeho majetkem,“ popisuje dvaadevadesátiletý muž pro veteránský magazín Ruoteclassiche.
Pravá síla Ferrariho byla ovšem podle Tavoniho v něčem jiném: „Dal nám pocit, že jsme výjimeční, všechny nás to fascinovalo. Byl to pro nás všechny stimul. Byl to mág. Byl jsem hrdý, že si mě zvolil. A říkám to jako člověk, kterého Enzo Ferrari nepobláznil.“ Tavoniho totiž „il Drake“ v roce 1961 vyrazil s dalšími osmi blízkými spolupracovníky, když si dopisem stěžovali na nevybíravé a někdy až agresivní chování manželky Laury Garellové.
Závodní začátkyEnzo se narodil 18. února 1898 v Modeně. Říká se, že ho otec zapsal na matrice ale až o dva dny později, protože osmnáctého se tam prý nedostal kvůli přívalům sněhu. Pravda je ovšem taková, že ten den bylo v Modeně 11 stupňů a ani vločka. A na matrice zapsali Enza až čtyřiadvacátého. Láskou k automobilovému sportu zahořel Enzo krátce před desátými narozeninami, když jej otec Alfredo vzal na závod Coppa Florio. Za první světové války přišel o otce i bratra a rodinná firma, která předtím slušně prosperovala díky dodávkám pro železnici i opravám automobilů, skončila v troskách. Mezi válkami byl Enzo poměrně úspěšný závodník - například obsadil druhé místo v závodě Targa Florio ročníku 1920. S Alfou Romeo se po přestávce způsobené druhou světovou válkou rozhodl založit vlastní automobilku s cílem vytvořit ty nejlepší závodní stroje. A to se mu povedlo, rudé vozy z Maranella proslavily nejen úspěchy v závodech formule 1, ale staly se i symbolem toho nejlepšího mezi sportovními vozy. A Ferrariho jméno je synonymem rychlosti a automobilové krásy. V polovině 20. let přesedlal na dráhu manažera, volantu se ovšem definitivně vzdal až v roce 1932, kdy již třetím rokem na okruzích závodily vozy z jeho vlastní stáje nazvané Scuderia Ferrari. Ta používala vozy Alfa Romeo. Tato firma pak koncem 30. let pověřila Enza Ferrariho vedením tovární závodní divize. V té době už bylo ve světě automobilových závodů známé nejen Ferrariho jméno, ale také logo - vzpínající se hřebec na žlutém štítu. Koketoval také s novinařinou, pro noviny Gazzetta dello Sport psal o fotbalu a v roce 1924 spoluzakládal slavný sportovní deník Corriere dello Sport. Největších úspěchů dosáhl Ferrai již s vlastní firmou. V roce 1952 se stal Alberto Ascari s Ferrari poprvé mistrem světa formule 1 a titul o rok později obhájil. Od té doby jezdci ve Ferrari nasbírali celkem 15 titulů. Do rudých vozů usedali takoví jezdci jako Juan Manuel Fangio, Niki Lauda, Alain Prost či fenomenální Michael Schumacher. Stáj také celkem šestnáctkrát získala Pohár konstruktérů, další úspěchy sbíraly i cestovní vozy. |
Druhou pracovnou byla Ferrarimu restaurace. „U stolu si Ferrari získával lidi,“ popisuje italský magazín, který pro letošní srpnové číslo vyzpovídal několik lidí, kteří byli Enzovi blízcí. „Vzal lidi na oběd a mezi jídlem a sklenkami vína dokázal vytvořit atmosféru, kterou potřeboval, aby dosáhl svého.“ To povýšil v roce 1967 na svůj pracovní nástroj. Koupil totiž restauraci „Il Cavallino“, která je přímo naproti původní červené vstupní bráně do fabriky v Maranellu.
Dodnes je oficiální restaurací automobilky, kam se vodí návštěvy na obědy i večeře. „Jídla vždycky vybíral on. I pro ostatní,“ vzpomíná na Ferrariho Franca Fioriniová, která vedla s manželem další, dnes už neexistující restauraci „Tucano“, kam „il Commendatore“ vodil důležité hosty. Podle ní byl Enzo Ferrari mužem, který chtěl mít vše pod kontrolou, ale zároveň byl pozorný k ostatním. „Byl to bručoun, ale ten typ bručouna, který se stydí ukázat, že tě má rád,“ shodují se další kuchaři a restauratéři, kteří ho zažili. „Když šel kolem, člověk se snažil mu vyhnout. Vrhal stín, ale v dobrém slova smyslu. Byla to silná osobnost a při osobním setkání to zanechalo v člověku vzrušení.“
„Ano, řval, ale nakonec jsme šli na oběd spolu,“ vzpomíná Mauro Fogheri, geniální inženýr, který pro Ferrariho pracoval 27 let (od roku 1960 do roku 1987). „Uměl jednat tak, že jeho firma byla v centru pozornosti všech. Továrna byla na prvním místě.“ Ferrari se podle něj nikdy nevzdával a vždy věděl, co chce: „Byl to velmi odvážný a cílevědomý muž, který dokázal udělat z Ferrari něco výjimečného. Byl vykutálený, chtěl o všem vědět, být informován,“ popisuje.
Na Enzovy nevybíravé zvyky vzpomíná i Arturo Merzario, slavný pilot, který pro Ferrariho závodil: „Nikomu se nepodíval do tváře,“ vzpomíná na chvíle, kdy velký šéf prosazoval svou. „Chtěl vždycky všechno pro sebe. Byl tvrdý. A v určitých ohledech to bylo dobře, historie mu dala za pravdu,“ vzpomíná pilot, který si jako jediný z Ferrariho nabídky na místo v jeho Scuderii moc nedělal.
Když mu Enzo zavolal, považoval to Merzario za vtip a trvalo půl roku, než se za ním vydal. Když pak vstoupil do jeho kanceláře s cigaretou v puse a okamžitě mu začal tykat, Ferrariho si okamžitě získal a byl ihned přijat. „Ferrari si obzvlášť cenil drzých a upřímných lidí,“ píše magazín Ruoteclassiche.
Černé brýle
Pro Ferrariho byly charakteristické černé brýle. Ty na veřejnosti téměř neodkládal od smrti syna Dina, který v roce 1956 zemřel na svalovou dystrofii. Ferrari po něm pojmenoval také jedno z nejslavnějších a nejkrásnějších sportovních aut 60. a 70. let, Ferrari Dino.
Brýle pro něj byly zároveň maskou a oponou, za kterou se schovával a znejisťoval tak ty, na které mluvil. Z ledu však nebyl. Massimo D´Elia, ke kterému se chodil čtvrtstoletí nechat každé ráno holit, vzpomíná na Enza jako na vlídného a citlivého muže: „Viděl jsem ho brečet dvakrát, poprvé když mluvil o Dinovi a podruhé, když mluvil o Gillesu Villeneuvovi (jeden z nejtalentovanějších jezdců F1 v historii, zemřel tragicky v roce 1982, téměř celou kariéru závodil ve Scuderii Ferrari - pozn. red.).“ Massimo D´Elia napsal o svých zážitcích s Enzem knihu „Il mio Drake“ a do jeho holičství si příběhy o něm chodí poslechnout fanoušci značky z celého světa.
„Byl čestný a neskutečně chytrý. Měl náturu dravce a zabral prostor všech lidí kolem sebe, ať už to byly jeho piloti, děti nebo ženy. Byl to stavitel aut a ničitel lidí. Ale pokud jste se dostal na jeho oběžnou dráhu, udělal cokoliv, abyste z ní nevypadli,“ popsala Fiamma Breschi, Enzova tajná láska. Více o ženě, kterou marně dobýval třicet let, čtěte ZDE
Po ranním rituálu u holiče šel Ferrari na hřbitov pozdravit Dina a pak do své továrny. Vždycky to bral přes karosárnu. „Posadil se na místo řidiče a komentoval. Říkal, že když se tam sedí dobře jemu, s jeho mohutným tělem, bude auto pohodlné i pro Texasana nebo ramenatého Brita. Byl nesmlouvavý v otázce řidičské pozice,“ vzpomíná Oscar Scaglietti, syn slavného karosáře Sergia Scagliettiho (oba pro Ferrariho pracovali). Podle Scagliettiho vzpomínek nikdy nevzniklo žádné auto bez Ferrariho posvěcení. Úplně poslední auto, na jehož vývoj dohlížel, je jedno z nejslavnějších ferrari vůbec, nepřekonatelná F40 (jak se s ní jezdí čtěte zde).
Ferrari podle mnohých také mezi prvními objevil kouzlo marketingu. Výrazným, nezaměnitelným, už ze své podstaty „vítězným“ logem počínaje a svým přístupem k trhu konče. Jeho obchodní model byl jednoduchý: udělat z ferrari nedostupné, exkluzivní zboží, vyrobit vždycky o jedno ferrari méně než, kolik by se jich prodalo.
„Měl vnitřní sebejistotu, jakou mívají jen géniové. Riskoval, protože věděl, že to vyjde,“ říká Pino Allievi, expert na Formuli 1, který dělal s Ferrarim bezpočet rozhovorů a ilustruje to historií založení automobilky. „Ferrari se narodilo v roce 1947, to byla Itálie hromadou trosek. On však nechtěl přijmout kompromisy a zaměřil se zcela na tvorbu nejdražších aut světa. Byl výjimečně předvídavý. Byl to průmyslník, znalec marketingu, velkoleposti a byl znalcem lidí. Právě proto byl výjimečný. Byl velmi osamocený, uzavřený ve svém světě. Bylo to několik osobností dohromady, byl ve společnosti mnoha sebe samých,“ vzpomíná Allievi pro Ruoteclassiche.
„Naučil mě nikdy nebýt spokojený, neustále hledat zlepšení,“ vzpomíná na Ferrariho jeho druhý syn Piero, který je dnes viceprezidentem automobilky.
Právě postava Piera Ferrariho spojuje dnešní výročí automobilky založené jeho otcem s další velkou osobností, o které se nyní v Itálii (a nejen tam píše a mluví). Spojencem Piera Ferrariho byl ve vedení automobilky ještě před několika týdny Sergio Marchionne. Velikán na velitelském můstku koncernu Fiat-Chrysler (FCA) a prezident Ferrari koncem července náhle zemřel. Marchionne, jako jedna z nejvýraznějších osobností světového autoprůmyslu poslední dekády, převzal vedení Ferrari v roce 2014. Kromě toho, že zachránil automobilku Fiat před pravděpodobným převzetím konkurencí, také uvedl Ferrari na burzu. Právě několik dní po jeho smrti hodnota automobilky z Maranella překonala hodnotu FCA.
Na začátku roku 2019 se Marchionne chystal předat vedení FCA svému nástupci. Na místo zaslouženého důchodu si naplánoval věnovat naplno svou péči právě Ferrari. Piero se na to těšil, ve své zarputilosti a vizionářství mu Marchionne připomínal otce.
