Pardubické centrum pracuje s oběťmi i násilníky

Pardubické intervenční centrum, které je součástí největší neziskové organizace Pardubického kraje – SKP centra, je právě jedním z těch tří. „Ne vždy se totiž rodina, ve které k domácímu násilí docházelo, rozpadne. Tak proč nenabídnout pomoc i těm, kteří svým jednáním ubližují svým blízkým a chtějí své chování změnit,“ vysvětluje koordinátorka Iva Bandžuchová, která v intervenčním centru působí již jedenáctým rokem.

Dá se agresorům vůbec nějak pomoci, odradit je od násilného chování?
Samozřejmě že ne každý násilník si uvědomí, že on dělá něco špatně, často označuje za viníka konfliktů druhou osobu. Ale pak jsou tady ti, kteří si nevědí rady se svým chováním. Měli jsme v programu klienta, který byl sám vyděšený z toho, že vztáhl ruku na svoji manželku. A pro takové lidi tady jsme. Pro ty, kteří si chtějí nechat pomoci.

Co s těmi ostatními?
V České republice v současné době neexistuje žádná povinnost docházet na terapie, pokud léčbu nenařídí soud.

Jak se do vaší péče dostanou lidé, kteří týrají své blízké?
Program NENA – ne násilí – je dobrovolný. Klienti se na nás obracejí, protože si uvědomují, že pokud chtějí žít v rodině bez násilí, musí se naučit zvládat svoji agresi. Cílem naší podpory je zajištění bezpečného prostředí v rodinách a zlepšení života všem, kterých se domácí násilí týká.

Můžete nějak specifikovat, jak probíhá program NENA?
S klientem pracuje etoped – odborník zabývající se poruchami chování, který se snaží, aby v pěti dvouhodinových sezeních klient lépe nahlížel na své jednání a chování, které vedlo k problémům. Naším úkolem není změnit osobnost člověka, ale to, aby se klient naučil zvládnout agresi, když dojde ke stupňování napětí.

Všímáte si třeba typických povolání u agresorů a naopak obětí?
Není to tak o profesi, jako spíš o osobnostní charakteristice člověka. U násilníků se často objevuje nízké sebevědomí. To si potřebují na někom zvyšovat, tak si vyberou slabší článek – partnera, rodiče, děti.

"Chemičárna" se připravuje na mistrovství v požárním sportu

Pozorujete nějaké další rysy u agresorů?
Často si sklon k násilí přinášejí ze své původní rodiny. Jsou to osoby, které mají potřebu někoho stále vychovávat a kontrolovat. Někdy mají strach i z toho, aby nezůstali sami. O to víc pak hlídají svého partnera. Často to bývají perfekcionisti, kteří po ostatních vyžadují dodržování režimu.

Je tedy domácí násilí i to, když někdo stanoví řád a všichni ho musí poslouchat?
Pokud je toto jednání spojené se strachem ostatních členů rodiny, kteří se bojí, už jen když slyší otevírání domovních dveří, pak to lze považovat za domácí násilí.

Je pro oběti snadné si připustit, co se děje?
Rozhodně ne. Jako příklad uvedu mezigenerační domácí násilí. Je těžké si přiznat, že vás týrá vlastní dítě. Málokdy se také týraný rodič obrátí na policii. Ve starší generaci se pořád ozývá, že problémy se mají řešit výlučně doma. Měli jsme případ, že byl syn policií za fyzické napadání rodičů pětkrát vykázán z domu, a maminka stále věřila, že se polepší.

Jak je tomu u partnerského vztahu?
Pokud jsou oběťmi muži, obrací se na policii velmi sporadicky. Ve společnosti stále panuje přesvědčení, že muž nemůže být obětí. Muži – oběti mají strach, že jim nikdo neuvěří. Pokud je obětí žena, často nechce násilí hlásit, aby zachovala rodinu. Z takového soužití si pak děti mohou odnést špatné vzory a mohou se v budoucích partnerských vztazích stát oběťmi nebo agresory. Ženy, které zažily domácí násilí v původních rodinách, nám dnes říkají, že zpětně dokáží tolerovat otce násilníka, ale nemohou odpustit své matce, že s tím nic nedělala.

Po jak dlouhou dobu mohou klienti navštěvovat intervenční centrum?
My jsme pouze krizová pomoc a pracujeme s klienty po dobu vykázání násilníka. Policejní vykázání trvá deset dní, po žádostech o prodloužení je maximální doba vykázání půl roku. Občas se stane, že policie vykazuje v jedné rodině i opakovaně, nebo se násilník přesune do jiné rodiny. Pracovníci ale musí plně respektovat i přání klienta nadále zůstat ve vztahu i po vykázání. Také proto jsme se rozhodli spustit program NENA.

Ve Slunečnici obsluhují lidé s handicapem

Je nějaký nejčastější scénář domácího násilí?
Pro všechny kolem, tedy i pro policii, bývá nejsnazší identifikovat fyzické násilí, které je okem viditelné, když má oběť po těle modřiny a jizvy. Z mého pohledu bývají dlouhodobé následky větší u psychického násilí, které není ohraničené třeba fackou a vlastně ani oběť si toto násilí dlouho nepřipouští a neuvědomuje.

Mohou přátelé a rodina zvenčí psychické násilí rozpoznat?
Já si myslím, že ano. Psychické násilí bývá spojené s odepíráním sociálních kontaktů. Pro oběť je tedy velmi obtížné scházet se s rodinou, s přáteli. Bývají pod dohledem partnera a jsou vystaveny neustálému ponižování a kritizování.

Jakým způsobem pomáháte dětem?
K odborné psychologické pomoci dětem, které jsou svědky domácího násilí, jsme přistoupili proto, abychom dětem pomohli zvládnout těžkou životní situaci. Často se v ní neorientují, například po policejním vykázání otce z domu. Během roku tuto pomoc využívá asi dvacet dětí, jejichž zákonný zástupce je klientem našeho centra.

Jak se k vám dostávají samotné oběti domácího násilí?
Existují v podstatě dvě možnosti – buď dostaneme informaci o policejním vykázání a pak jsme ze zákona povinni do osmačtyřiceti hodin kontaktovat všechny osoby ohrožené domácím násilím nad 16 let, nebo si nás klienti vyhledají sami. V loňském roce jsme pomáhali 227 osobám, z toho bylo 202 žen.

Je ta hodnota vysoká, nebo nízká ve srovnání s minulými lety?
Policie v Pardubickém kraji vloni zaznamenala 55 vykázání násilníka z domu, což je pokles proti předchozím letům. V počtu klientů se to však nijak neprojevilo, víc se nám jich hlásí samo. O problematice domácího násilí se více mluví, realizujeme přednášky na školách i besedy s veřejností, což je i jistá forma prevence, která způsobuje, že k nám oběti přicházejí ještě před vykázáním násilníka.

Univerzitní hrátky s vědou přilákaly téměř tisíc lidí

Kateřina Bečková