Naše firma je jako hokejová šatna, říká nejlepší podnikatel z Vysočiny Vránek

Vy jste firmu před sedmi lety zakládal spolu s přáteli, s několika málo zaměstnanci. Teď pro vás pracuje přes 160 lidí.
Firma se rozjela více, než jsme čekali. Letos přibude další třicítka zaměstnanců, rozšiřujeme naše pobočky po celé republice. Fungujeme na myšlence svobodné firmy a na myšlence štěstí v práci. Zrušili jsme klasickou hierarchii. Lidé pracují v týmech a v nich se řídí sami. Tykáme si. Všichni vědí, kolik si vydělají ostatní. Neposíláme si e-maily, píšeme si a mluvíme spolu on-line. Zrušili jsme pevnou pracovní dobu. Naši lidé si svůj pracovní čas a podmínky pro svou práci určují sami. Namísto přísného rozdělování soukromého a pracovního života se snažíme o průnik nebo o mix těchto dvou věcí. Lidé se nám nyní ozývají s tím, že se jim naše pojetí líbí.

Dva Domovy důchodců zavřela chřipka

Kamarádská a úspěšná firma se šťastnými zaměstnanci, to zní jako protimluv.
Rád hraju hokej a někteří kolegové pochází z tohoto prostředí. Naše firma je jako hokejová šatna. V hokejové šatně si mezi sebou věci vyříkáme na rovinu. Někdy trochu divočeji, jak to v hokejové kabině bývá. Pak ale vyjedeme na led, kde se představíme jako profesionální tým s tím nejlepším, co máme. Někteří lidé říkají, že není možné založit firmu na přátelských vztazích, já tvrdím opak. Firma nemusí být řízená na základě příkazů, ale může to být na základě dohod a hodnot.

To není jediné, v čem jste jiní. Zaměstnáváte mladé lidi.
Věkový průměr je u nás třicet let. Často slýcháme, že dnešní mladí už nejsou takoví, jako jsme byli my. Ale kdo říká, že my jsme vše dělali správně? Naopak si myslím, že někteří mladí věci dělají mnohem lépe než jejich předchůdci. Než jak to bylo třeba v porevoluční době. Tehdy měli všichni pocit, že se musí upracovat k smrti. I já se snažím spravedlivě dělit svůj čas mezi práci a rodinu. Být pořád v práci je jednoduché. Ušetřit po náročném dni část energie pro rodinu je náročné. Snažím se dodržovat všechny svátky a víkendy a ty vždy věnovat rodině. Manželka Renata je velká sportovkyně, rádi sportujeme společně s dětmi. Procházíme se lesem, jezdíme na kole, lyžujeme nebo jezdíme na paddleboardu.

Valentýn: Pelhřimov a Jihlava mlsají, Třebíč tančí

Taky jste se pustil do běhání.
Miluji sport. Díky němu a dodržování rozumné životosprávy získávám potřebnou energii. Když totiž občas polevím ve fyzické aktivitě nebo se nehlídám v jídle, hned to pocítím na úpadku energie. Nejsem moc dobrý běžec, běháním si hlavně čistím hlavu. Zjistil jsem, že aby si člověk udržoval duševní svěžest, je potřeba si zajít do lesa, pobýt si tam a zregenerovat se. Přitom jsem získal něco navíc, přišel jsem na hodně nápadů spojených s naší firmou.

Jak jste se k této profesi dostal?
Můj otec založil po revoluci automatizační firmu, kde mi dal ještě před vysokou školou mé první zaměstnání elektromontéra. Od malička nás s bratrem vedl k technice a ta mě i velmi bavila. Už ve školce jsem si kreslil hydraulické lisy. Po gymnáziu jsem nastoupil na ČVUT, fakultu elektrotechnickou. Nebyl jsem moc dobrý student, protože studium bylo velmi teoreticky založené a jen těžko jsem hledal motivaci se učit věci, které mi tehdy nedávaly smysl. Úplně jiný styl výuky jsem naopak zažil na výměnném pobytu Erasmus v Rakousku, na Montanuniversität v Leobenu, kde byla výuka velmi prakticky založena a to mě velmi bavilo.

Kolpingovo dílo v Brodě nabízí závislým cestu z pasti

Po škole jste zamířil kam?
Po ukončení ČVUT jsem odjel na roční stáž ke společnosti Siemens v Atlantě, Georgii. Miluju cestování a poznávání nových kultur. Pobyt v USA pro mě byl velkou školou. Jihovýchod USA je pověstný svou vřelostí a otevřeností. Všichni jsou velmi přátelští a není pro ně problém například oslovovat cizí lidi na ulici. To pro mě byl trochu kulturní šok a stejný jsem utrpěl, když jsem se potom vrátil zpět. V USA se lidé běžně při přivítání a loučení objímají. Tenhle zvyk mi zůstal a od té doby jsem občas v Čechách za blázna (směje se). Ale musím říct, že tím, jak mladí lidé cestují po celém světě že, i v Čechách se kultura hodně mění k přátelštější a otevřenější. Lidé chtějí více pracovat na svém štěstí.

Vy jste se potom vrátil na Vysočinu.
Z Vysočiny, z okolí Kamenice nad Lipou, pochází všichni mí předci z otcovy strany. Narodil jsem se v Praze, kde můj otec studoval a moje matka žila. Pár měsíců po narození otec dostal práci ve Žďáru nad Sázavou, kam jsme se přestěhovali a kde jsem strávil většinu svého života. Na studia jsem se vrátil do Prahy. Po návratu z USA jsem pár let pracoval v Praze, ale nejsem moc člověk do velkoměsta. Vrátil jsem se za manželkou do Žďáru a jsem rád, že mé děti mohou vyrůstat na malém městě obklopené krásnou přírodou Vysočiny.

Najde se poctivá dáma? Zaslouží si poděkování