Po celý život je vyznavačem trampingu, který ho dovedl až do Krušných hor. Původně pobýval u kamarádů v Jáchymově, kde jej nechávali přespávat přátelé trampové, a do kopců chodil lyžovat. Později začal hledat místo, kde by mohl pobývat blíž u sjezdovek, aby nemusel každý den chodit s lyžemi z města.
S manželkou Vladěnou si pronajal chaloupku, která stála kousek od té dnešní. Chalupa ale byla po pár letech na prodej, a tak museli hledat nové místo. „Nemohli jsme nic najít, proto jsme si pořídili malý rybářský přívěs. Pro většinu lidí by byl přes zimu neobyvatelný, ale pro nás to bylo vítězství,“ zavzpomínal Marko Čermák s tím, že v přívěsu samozřejmě nebyla voda a elektriku brali kabelem ze sousedního domu. Když ale vyhodili pojistky, mrzli bez elektřiny, protože sousední dům nebyl trvale obydlen a pojistky museli nahodit majitelé.
Později se naskytla příležitost pronajmout si malý pozemek, na nějž postavili maringotku. Ta původně stála u vleku, ale provozovatelé se rozhodli ji vyřadit a dát tam místo ní buňku. „Zeptal jsem se, co s tou maringotkou chtějí udělat, a oni, že ji spálí na hromadě. Využil jsem příležitosti. Ještě ten den, kdy přivezli buňku, stejné auto naložilo maringotku a dovezlo ji k nám na pozemek. Já jsem ji podložil trámy, aby nespadla ze svahu. Tady jsme prožili osm zim,“ svěřil se hudebník.
 |
Pozemek, na němž maringotka stála, manželka majitele po jeho smrti prodala. Koupil jej Markův známý, který na něm chtěl provozovat penzion. Proto tam maringotku nechtěl. Nabídl ale, že mu odprodá kraj jiného svého pozemku. Tak se Marko Čermák dostal na místo, kde má dnes chatu.
Chatu může odvézt náklaďák
Maringotku tam složitě přestěhovali opět pomocí jeřábu. Strávili v ní spolu se dvěma dětmi dalších devatenáct sezon od prosince do března i v nejtužších mrazech.
„V maringotce jsme spali všichni pohromadě a dcera přibližně ve svých dvanácti letech začala říkat, že už s rodiči dále spát nechce. Museli jsme se poohlédnout po něčem větším,“ prozradil Marko.
„Máme mobilní chatu, jejíž mobilita spočívá v tom, že ji může odvézt náklaďák. Objekt je celý ze dřeva. Přivezli sem přízemí a patro dvěma nákladními auty. Na místě zkompletovali jeřábem. Byl to ale boj, protože jeřáb stál na silnici a nemohl sem ramenem dosáhnout. Přízemní část i první patro se proto musely bidly postrkovat, aby je usadili na správném místě. Vše se ale podařilo a dnes chata vypadá jako zmenšenina horské chaloupky,“ prohlásil spokojeně banjista, který má dnes z okna výhled na skiareál pana Nováka a Doupovské hory. „Dnes chatu užíváme pátým rokem. Společně jsme ji vyprojektovali se stavitelem panem Tóthem. Původní maringotku udržujeme jako skanzen.“
Lyže i kreslení
„V zimě chodíme denně ráno lyžovat na ‚manšestr‘ a manželka vyučovat žáčky v lyžařské škole. Žena tuhle práci miluje a s dětmi to umí. Proto ji rodiče vyhledávají a ona se přes zimu nezastaví,“ pochválil svoji ženu hudebník.
Marko v chatě průběžně kreslí a hraje na banjo. Dojíždí odtud na vystoupení a zkoušky kapely. Stále vystupuje se svojí skupinou Paběrky Marko Čermáka v restauraci U Vodárny na Vinohradech.
„Máme tu vše potřebné pro nenáročné zimní chataření pro pět dospělých a dvě vnoučata. V ložnici je i menší stolek, u kterého kreslím Rychlé šípy.“
Po smrti ilustrátora Jana Fischera (1960) ho tenkrát o kreslení Rychlých šípů požádal sám spisovatel Jaroslav Foglar. „Mám ateliér všude, kde právě jsem. Mohu kreslit doslova na koleni. Jediné, co potřebuju, když kreslím kompozici, je klid. U vybarvování mohu mít puštěné i rádio,“ dodal kreslíř, který mimo jiné ilustroval i vydání Babičky Boženy Němcové nebo příběhy Modré pětky.
