RECENZE Hororové Týny: Tarot je návykovej. A někdy zabíjí

Skupinka mladých kamarádů se na narozeniny jedné členky party schází v pronajatém domě s jak jinak než záhadným sklepem, který je jakýmsi kabinetem kuriozit. Ukrývá i zaprášenou krabici se starobylými tarotovými kartami, s nimiž to shodou okolností dobře umí Haley (Harriet Slaterová).

Narozeninový večírek se vleče, alkohol došel, a navíc se mají plnit veškerá přání oslavenkyně Elise (Larsen Thompsonová). Když se z dlouhé chvíle rozhodne navzdory zákazu používání karet někoho jiného zjistit něco o svém příštím osudu, ostatní ji bezhlavě následují.

Přestože se vykladačka Haley zdráhá, nakonec taky podlehne a dostane kartu vůbec nejfatálnější, samotnou Smrt. Stejně coby ostatní přitom netuší, že tím nechtěně vyvolala dávno prokletou astroložku a její nohsledi – Velekněžka, Poustevník, Viselec, Blázen a další přízračné symboly takzvané Velké arkány – jim brzy dají co proto.

Nejmladší generace Z je prý astrologií posedlá a příspěvky o hvězdných konstelacích plní sociální sítě, čehož si všiml nejen například list Washington Post, ale také režijně-scenáristický tandem Spenser Cohen a Anna Halbergová. Ve svém celovečerním debutu Tarot zadaptovali novelu Hororoskop z pera Nicholase Adamse, jehož knižní oddechovky vycházely v devadesátých letech i u nás v populární edici Stopy hrůzy.

V duchu této brakové literatury, jež může zaujmout leda tak hodně shovívavou mládež, se nese rovněž filmová verze. Tvůrci se od předlohy nedokázali posunout dál než k produktu zapadajícímu do sériové výroby, který diváky sice navnadí, ale po zhlédnutí uvnitř nich nic nezanechá.

Jediným výraznějším kladem snímku je vytěžení rozličnosti tarotových postav. Pouze díky nim je každé, byť očekávané zabití jednoho z protagonistů svébytnou a do jisté míry přitažlivou podívanou. Nastává tím schéma velice podobné ústřednímu motivu proslulé filmové série Nezvratný osud, v níž zubatá přicházela pro jednotlivé hrdiny zvlášť, a dokázala si tak s jejich skony nápaditě vyhrát.

Tarot je však oproti této právem úspěšné franšíze téměř neslyšitelnou ozvěnou. Představuje čirou přehlídku žánrových klišé, dlouhé čarodějnické prsty lapající zpoza rohu po zárubních a přihlouplé otázky typu „haló, je tu někdo?“ nevyjímaje.

Kamenem úrazu je mdlý scénář. Horlivě se snaží zacílit na teenagery, aniž by se jeho pisatelé pokusili více se přizpůsobit současnému slovníku a nadto tématům, která by vyjma předpovídání budoucnosti mohla vzbudit jejich pozornost.