„Když to hodně zjednoduším, tak jsme se zkrátka nedohodli s obcí. Má jiný záměr, než který jsme si před lety vytyčili ve vzájemné partnerské smlouvě,“ vysvětlil Martin Domkář (MD), člen Spolku Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého. Kromě něj se k situaci vyjádřil i předseda spolku Jaroslav Šoupal (JŠ).

Dříve spolupráce mezi obcí a spolkem fungovala. Kdy nastal ten zlomový moment a přestali jste si rozumět?

JŠ: To právě nedokážeme říct. Byli jsme přizváni k tvorbě kulturního domu, a když se děti ze staré školy vystěhovaly, naplňovaly se naše stanovy i partnerská smlouva. Vedení obce s námi spolupracovalo. Loni v létě jsme si vyzkoušeli, jak by mohl fungovat společenský klub, lidé tam přicházeli rádi. Na přelomu roku nám vyčlenili nám jednu z bývalých tříd pro přípravu jedinečné galerie ilustrací Jana Zrzavého, my jsme ji opravili a najednou konec. Museli jsme zastavit práce, odevzdat klíče a pak nás vystěhovali.

MD: Nejsem si vědom, že bychom udělali něco zlého, „protiobecního“. Možná vadilo to, že jsme zveřejnili, že je ta budova k pronájmu na komerční účely, ale to si opravdu domýšlím.

Jak to mám chápat?

JŠ: Původně nám říkali, že máme největší šanci dům získat, protože obec podporuje jeho kulturní využití. Vypracovali jsme záměr, poslali ho na obec a najednou se nic nedělo. Až po třech měsících jsme zjistili, že obec nabídla budovu k pronájmu pro podnikání.

MD: Třeba jim neseděl ten náš záměr z nějakého důvodu, ale nebyl prostor k nějakému vyříkání. Rozhodně nebylo naším cílem obec poškozovat a nechtěli jsme, aby to vybobtnalo do takovýchto rozměrů. Chtěli jsme hlavně, aby se rozvíjela kultura. Jistým způsobem se od toho chceme odstřihnout a dívat se do budoucna. Nikomu nic nevyčítám a beru to i jako takové ponaučení do budoucna.

Takže vy jste tedy měli podanou žádost ještě předtím?

JŠ: Ano. Sami jsme si na to netroufali, ale přišel mezi nás sympatizující pan Ladislav Matějček z Babic, dnes už člen našeho spolku, který založil společnost s ručením omezeným a který byl připraven budovu si pronajmout. Zavázal se, že by ji využíval pro účely komunitního, kulturního a společenského zařízení, staral se o ni a dále ji pronajímal nám a dalším spolkům a zájmovým sdružením.

Se současným nájemcem jste se zkoušeli nějak domluvit?

JŠ: Kontaktovali jsme je, ale řekli nám, že jsou pouze nájemci a nemohou udělat nic bez vědomí obce.

MD: Nicméně spolupráci nevylučují, jde jen o to nějak se domluvit. Jsem optimista a věřím, že až opadnou emoce, tak se to nějak vyřeší.

Rodný dům Jana Zrzavého tak není úplně ztracený…

MD: S jistotou to samozřejmě nevíme, ale doufáme v to. Ostatně člověk by to ani nemohl dělat, kdyby tomu nevěřil.

JŠ: Já už bych to s dovolením uzavřel. Je mi smutno, když si uvědomím, že partnerská smlouva podepsaná v roce 2009 je vlastně stále ještě platná, ale my už měsíce nemáme do školy přístup a chodíme jen kolem ní. Nechci se v tom ale dál babrat. Chci za vším udělat tlustou čáru a dál dělat svoji práci.

Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého

- funguje 11 let, první myšlenka na jeho založení přišla před 12 lety

- aktuálně má 14 členů

- mezi ně patří i Zrzavého prasynovec Ladislav Langpaul

- pravidelně pořádají Jeníkovu špacírku, Jeníkův přespolní běh, černé hodinky a několik příležitostných akcí

- v rámci publikační činnosti vydali 5 knih, mezi něž patří třeba Chvilky s Janem Zrzavým, eseje Jana Zrzavého, publikace Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů, přátelé z Vysočiny a Stížný list české šlechty proti upálení Jana Husa

Aktuálně sbíráte podpisy v internetové petici. Myslíte, že zvrátí rozhodnutí o vystěhování?

JŠ: To nejspíš ne. Chceme především vstoupit do povědomí občanské veřejnosti. Dát najevo, že v Okrouhlici je parta lidí, která chce něco dělat, a je jim bráněno ve vytvoření všem prospěšného kulturního centra. Do této myšlenky jsme investovali skoro dvanáct let práce i vlastních peněz.

Dal by se vůbec rodný dům Jana Zrzavého nahradit?

MD: To ani není smyslem spolku. Nikdo od nás nemůže chtít, abychom o to neusilovali. Vždyť už ten název napovídá – Spolek Za záchranu (klade na to slovo důraz) rodného domu Jana Zrzavého. Nepůjdeme ale přes nesoulad, chceme lidi spojovat. Teď proto čekáme a věříme, že jednou ta spolupráce opět vznikne.

Kde jsou věci spojené s tímto okrouhlickým velikánem teď?

JŠ: V domě členky našeho spolku Saši Langpaulové, který je s jeho dětstvím spojen stejně jako stará škola. Její pozemek téměř sousedí s rodným domem malíře a původně patřil jeho bratrovi. Ta nám vlastně umožnila i vytvoření fragmentu výstavy, který si lidé mohli prohlédnout během Jeníkovy špacírky.

Zrzavý je jeden z mála českých umělců, který nemá své muzeum. Jednáte o něm například s ministerstvem kultury?

JŠ: Přímo o muzeu v klasickém slova smyslu nebyla řeč. Jan Zrzavý byl moderní člověk, který kulturu chápal jako duchovní proces spojující minulost, přítomnost i budoucnost. Zhmotnit v rámci našich možností tuto ideu bylo a zůstává naším cílem bez ohledu na současné problémy.

Dalo by se říct, že je to vaše vize do budoucna?

JŠ: Přesně tak.

MD: V těch největších představách bych si dokázal představit interaktivní zážitkové muzeum. Viděl jsem něco podobného v Kroměříži. Jelikož jsem divadelník, snažil bych se do toho vtisknout i něco divadelního, co by Zrzavého lidem ještě více přiblížilo. To je ale běh na opravdu dlouhou trať.

JŠ: Je štěstí, že za jeho života už existoval film, takže o něm vznikla spousta dokumentů. I to by se dalo využít.

Pojďme tedy k bližší budoucnosti. Co vás v nejbližších týdnech čeká?

JŠ: Momentálně se plně soustředíme na výstavu ilustrací v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě. Když se nám to nepodařilo v bývalé okrouhlické škole, navázali jsme prostřednictvím členky našeho spolku a zástupkyně ředitelky krajské knihovny Ireny Brezovic kontakt a dnes společně pracujeme na tom, aby při slavnostním otevření 1. prosince mohla být zahájena expozice ilustrací Jana Zrzavého, původně plánovaná pro Okrouhlici.

To znamená, že o výstavu lidé nepřijdou a uvidí ji v knihovně?

JŠ: Určitě, děláme pro to maximum.

MD: Teď už se bude jen schvalovat její finální podoba. Pokud do toho nevstoupí situace kolem koronaviru, mělo by to klapnout. Kromě výstavy jsme plánovali i další černou hodinku, to ale kvůli vládním nařízením padlo.

Přeci jen černé hodinky nejsou tak známé jako vaše další akce. Můžete je našim čtenářům trochu přiblížit?

JŠ: Jsou to besedy s lidmi, kteří mají osobní vztah k Okrouhlici nebo se k ní nějakým způsobem vztahuje jejich práce nebo tvorba. Je úplně jedno, jestli se tady narodili, žijí tu nebo ji jen zasáhli svým dílem. Třeba rocker Michal Ambrož (prasynovec Jana Zrzavého, pozn. red.) nebo přední expert na husitskou dobu profesor Petr Čornej, který promluvil o Ruprechtovi z Okrouhlice a husitství vůbec, kurátorka moderního umění z Národní galerie v Praze Anna Pravdová, která vyprávěla o vztahu Jana Zrzavého k Francii, a další.

Máte opravdu pestrý záběr – výstava, besedy, běh nebo špacírka. Byl to váš záměr od začátku?

JŠ: Jistě. Je to proto, že chceme oslovit co nejširší veřejnost.

MD: A to není všechno. Mým snem je tady začít dělat různá diskuzní setkání. Chtěl bych zkusit pravidelně zvát lidi a bavit se na nějaké téma. V dnešní době dialog opravdu schází, proto bych chtěl udělat něco proto, aby se rozvíjel. V neposlední řadě pak s manželkou děláme i různá představení pro děti, takže na ně bychom se chtěli více zaměřit.

Vraťme se ještě zpět přímo k Janu Zrzavému. Tato otázka bude směřovat k vám, pane Šoupale. Měl jste tu čest se s ním setkat? Vybavíte si nějakou vzpomínku?

JŠ: Samozřejmě. Jako mladí hoši jsme o pomlázce chodili po vsi, zpívali jsme v každém domě, vymrskali holky a šli dál. A když jsme tak chodili po vsi, zastavila nás paní Nohová, která mistrovi vařila a starala se o něj. Říkala nám, že by si přál, kdybychom mu také přišli zazpívat. Tak jsme za ním tedy zašli nahoru, zanotovali jsme mu a on byl spokojený. (usmívá se)

Takže pro vás to byl mistr, ne „obyčejný strejda“?

JŠ: Strejda v žádném případě. V Okrouhlici mu nikdo neřekl jinak než mistr. Když šel na procházku, tak jsme ho uctivě zdravili a byl tady uznávaný. Byla to zkrátka osobnost.